Moje drahá dcero, vnukla jsem ti myšlenku, že jsi špatná
Tisíckrát jsem tě spletla, dcero moje,
když jsem na tvé nevinné chování, pouhou maličkost,
vyletěla a prohlásila ji za něco hrozného
…
Tys nevěděla, že mi tvoje malé nehody,
tvůj oheň i slzy,
jen připomínají nehody mého dětství a tahají
za šňůrky znavené nervové soustavy
…
A tak teď nemáš míru pro to, co je v pořádku,
na co máš právo a
co je přemrštěná reakce druhého
…
Jakákoliv situace, u které najdeš,
třeba jen vzdálenou, možnost,
že by druhému mohla vadit,
v tobě probudí úzkost
Pocity, že jsi špatná
…
Třikrát, pětkrát, desetkrát za den…
(něco zrušit, přijít domů později, udělat chybu)
Tvoje nervová soustava
je z toho strašně unavená
Jako byla ta moje
…
Stejně jako moji rodiče mě,
i já tebe pomýlila
Moji rodiče a ani já jsme nebyli dost zralí,
abychom svým dětem ukázali,
jak žít život bezpečně, sebevědomě,
s nadhledem
Jak chápat svou trvající nevinu
Jak rozumět lidem a jejich šňůrkám spouštěčů,
které s námi mají málo společného
…
V tom stálém vyděšení, kdy nevíš
dne, hodiny, vteřiny… se nedá žít
Ale ještě není pozdě
…
Udělám všechno, abych ti popsala svět,
tak jak ho vidím dnes
Miluji tě
Odpusť mi
Iveta
Komentáře